Jazyk 

Rozhovor: Melinda Dumitrescu, houslistka

Datum: 27. červenec 2005 , Původně publikováno 7. srpen 2004
Kategorie: Interview

Informační centrum «Mir» Međugorje vydalo nové CD s medžugorskou duchovní tématikou v textech písní pod názvem "Daruj nám mir", které nahrála rumunská houslistka Melinda Dumitrescu, která svojí hrou na violu již několik roků provází modlitební program v medžugorské svatyni.

Po skončení studií na hudební fakultě v Lubecku (Německu) ve třídě prof. Zachara Bronna, se Melinda rozhodla, že bude žít v Medžugorji a sloužit poutníkům. Její příjezd do Medžugorje je ovocem její víry v Mariina zjevení a setkání s fra Slavkem Barbarićem.

Lidija Paris: Melindo, řekni nám, jak jsi se dostala do Medžugorje?

Melinda Dumitrescu: Studovala jsem hudbu v Německu, a to na hudební akademii v Lübecku, kde byli i Brahms a další. Slyšela jsem o Medžugorji, přečetla jsem si knihu poselství Panny Marie. Od dětství jsem byla úspěšná hudebnice. Byla jsem, jak se říká, zázračné dítě. Ale úspěch nemohl naplnit moje srdce. Stále jsem hledala něco dalšího. Hodně jsem cestovala, stále jsem se ptala, kam vlastně patřím, kde je moje rodina. Stále jsem cestovala na studia a na koncerty. Stále jsem opouštěla lidi, které mám ráda. Když jsem četla medžugorská poselství, pocítila jsem, že zde bych mohla najít to, co moje srdce hledá. Poprvé jsem přijela sama a setkala jsem se s fra Slavkem Barbaričem se kterým jsem již před tím telefonovala.

LP: Znala jsi tedy Fra Slavka Barbariće...

Melinda Dumitrescu: Ano, znala jsem ho a jeho smrt je veliká ztráta. Byl první s kým jsem se zde v Medžugorji seznámila. V knize poselství Panny Marie jsem viděla jeho fotografii a seznámili jsme se po telefonu v roce 1996. Na severu Německa, kde jsem tehdy žila, je velmi málo katolíků a nebyli tam žádní medžugorští poutníci. V cestovních agenturách nikdo nevěděl kde je Medžugorje. Fra Slavko mi vysvětlil, že je to u Mostaru. Nasedla jsem do letadla, které mělo ve večerních hodinách letět do Splitu. Řekla jsem dobrému Bohu: Ty víš, kam jdu, pomoz mi, abych se tam také dostala! Touha dostat se do Medžugorje byla silnější než já. Na frankfurtském tranzitu jsem se setkala se skupinou Američanů, kteří měli zavazadla s nápisy «Marian Pilgrimages». Řekla jsem jim, že jsem sama a ptala jsem se jestli nejedou do Medžugorje a oni mě vzali autobusem ze Splitu až do Medžugorje. Vše bylo zařízeno. A s Fra Slavkem se začal můj medžugorský příběh. Jak jsem přijela, hned si přál, abych hrála v kostele a brzy potom řekl, že mám zůstat v Medžugorji. A tak jsem po získání diplomu zůstala zde. Protože můj otec zemřel, fra Slavko byl jakoby mým druhým otcem. Duchovním otcem. Když někam šel, brával mne sebou, abych tam hrála na violu. Žádal mne, abych tlumočila pro poutníky z Rumunska a abych je vodila na kopce. Jeho smrt je veliká ztráta, ale vidím, že Bůh je prozřetelný. Je tu fra Branko, fra Svetozar a další františkáni, kteří pokračují v díle fra Slavka a kteří přijali i mne.

Lidija Paris: Jak jsi se přizpůsobila životu v Medžugorji?

Melinda Dumitrescu: Žiji s dalšími mladými lidmi - z nichž někteří jsou hudebníci - v jednom společenství, které je plodem Medžugorje. Seznámila jsem se s nimi v roce 1996 v Medžugorji, když jsem hrála při adoraci, kterou vedl fra Slavko Barbarić, který mi byl duchovním otcem a velikým dobrodincem umělců a současně i duchovním poradcem Matky Rozarie a jejího společenství od samotných počátků. Přitahovala mne představa společného modlitebního života, hraní a zpěvu pro Pána s druhými mladými lidmi, právě tak jak to nyní žijeme v naší komunitě. V Medžugorji, v komunitě, mám možnost a milost růstu ve všech směrech. Zakusila jsem podporu, kterou mi Matka Rosaria věnovala jako osobě, jako Božímu dítěti, ale zvláště jako hudebnici, umělkyni, houslistce Ježíše a Marie.

LP: Všichni hudebníci v Medžugorji jsou perfektní, ale tvoje viola přináší něco mimořádného. Co to je?

Melinda Dumitrescu: Když jsem se narodila moje matka mne celým srdcem odevzdala a zasvětila Panně Marii. Moji rodiče byli oba hudebníci a tak jsem od matčina lůna rostla s hudbou. Myslím, že Panna Maria se mnou měla svůj plán. Povolala si mne a používá mne. Získala jsem diplom na hudební akademii, ale pro mne je hudba modlitbou. Obětuji svoji hru Bohu. Moje hudba je modlitbou mého srdce. Ráda bych vám řekla jeden příběh ze svého života. Já jsem od dětství hrávala po kostelích. Když mi bylo 16 roků hrála jsem v Japonsku. Táta mne naučil Ave Maria od Bacha a Gounoda. Po jednom koncertu, který tehdy nebyl v kostele, publikum žádalo přídavek a já jsem rozhodla, že zahraju Ave Maria. Byl tehdy advent, svátek sv. Mikuláše. Řekla jsem publiku, že pocházím z křesťanské země a že my, křesťané v adventě čekáme na příchod Mesiáše. Řekla jsem jim, že zahraji jednu píseň, která ohlašuje jeho příchod. Na konci všichni plakali, jak ženy tak muži, a to všechno byli muslimové, ne křesťané. To je projev Boží milosti, která se projevuje prostřednictvím hudby, kromě slov a obrazu.

LP: Co pro tebe znamená tvoje viola?

Melinda Dumitrescu: Je mi životním přítelem, věrným přítelem, ale až po našem Pánu. Je to hlas mého srdce.

LP: Nechybí ti koncerty?

Melinda Dumitrescu: Občas koncerty pořádám. Ale jak jsem řekla, kariéra ve světě nemůže můj život naplnit. Hrála jsem od útlého dětství. Mohla jsem v tom i pokračovat. Ale takhle jsem šťastnější. Tady se cítím doma a Panna Maria mne přesto vodí po celém světě.

LP: Což ti nechybí srovnávání, soutěžení s druhými houslisty?

Melinda Dumitrescu: Fra Slavko řekl, že soutěžení je dobrá věc, protože každý musí jít kupředu. Zde v Medžugorji i jinde ve světě se setkávám s velmi dobrými hudebníky, kteří mne dobře hodnotí a dokoce říkají, že patřím mezi nejlepší. Jsem obohacená svým hudebním vzděláním i celým životem v němž přináším mnoho obětí pro hudbu, a to již od svých šesti let. Hrála jsem osm hodin denně. Mnoho jsem si musela odříkat a vítězila jsem. Když mi bylo čtrnáct let, získala jsem první cenu v jedné mezinárodní soutěži v Itálii. Mým profesorem byl Zachar Bron, žák Davida Ojstracha, jeden z nejlepších... Všichni mi říkají, že jsem na vysoké profesionální úrovni, a to je milost, protože už nehraji osm hodin denně. Teď jsem tady, ve službě poutníkům, vedu intenzivní modlitební život, život služby a oběti.

LP: Co říká tvoje rodina?

Melinda Dumitrescu: Moje rodina mne sledovala od dětství a je udivená. Přesto vidí, že jsem šťastná. Stále se mne ptají, jestli jsem si jistá, že to co dělám je to pravé. Když slyší, že hraju klasiku v Libanovu, na Panamě, v Korei... jsou šťastní. Nesmíme zapomínat na všechny oběti, které přinesli moji rodiče. V té době v Rumunsku s politickým systémem jaký tam byl, nebylo možné ani snít o výjezdu do zahraničí. Moji rodiče byli také hudebníci. Neměli žádné zvláštní materiální rezervy. V Rumunsku umělci mohli umřít hlady. S Boží milostí, s pomocí Prozřetelnosti Boží, jsem dostala stipendium a mohla jsem studovat v Německu. Všechno je dar. Když se setkávám s kolegy hudebníky, vidím, že si váží toho, co dělám. Dokonce se tomu i obdivují, když jsem nahrála první CD pro Majčino selo «Misericordias Domini in eternum cantabo», mnozí se z toho radovali. To je k Boží oslavě. Pochvaly nepřicházejí jen od křesťanů, ale i od muslimů, hindů, těch, kteří jsou daleko od Církve. Hudba se dotýká jejich srdce. Nyní jsme nahráli tento nový nosič zvuku církevní hudby v medžugorském stylu a připravuji další s dalšími hudebníky.

LP: Nebojíš se budoucnosti?

Melinda Dumitrescu: Jsem v Božích rukou a důvěřuji Panně Marii. V jednom poselství Panna Maria řekla, že se máme zasvětit jejímu Srdci a Srdci jejího Syna Ježíše. Ona je můj manažér, nemám jiného. Není snadné se každý den odevzdávat do Božích rukou, není snadné žít takto ve víře. Každý den je čistě víra. Každý den se dějí zázraky k oslavě Boží. Všechno obětuji Bohu za své obrácení a za obrácení světa.

LP: Tvůj život není tím, co by se očekávalo od studentky Zachara Brona?

Melinda Dumitrescu: Žít takto v odevzdanosti Bohu je bláznovstvím v rukou tohoto světa. Není to proto, že bych neměla žádný jiný životní program. Je to plavání proti proudu. Proč, pro koho, z jakého důvodu? V srdci nosím Ježíše a Marii a svět je nezná. Jedině kvůli jim žiji takovým životem. Před dvěmi, třemi roky jsem si mohla vydělat 1000 marek za minutu hry jako solistka při vystoupení orchestru v Salzburgu! A právě v těch dnech, majitel těch drahocených houslí, které mi byly svěřeny, si našel kupce a já jsem musela své housle poslat do Německa. Řekla jsem: "Vpořádku, Pane, zřeknu se těch houslí! Ty znáš všechno!" A mně opravdu velmi záleželo na tom koncertu, i když jsem tehdy nevěděla kolik mi chtějí zaplatit... O dva dny později, když ta viola již byla na cestě do Německa, přišli dobrodinci, kteří mi věnovali sumu potřebnou pro odkoupení té violy. Můj život byl vždycky takový. Ten příběh s violou je jen jedním z mnoha. Měla jsem se zříci té violy, říci "Ať se stane Tvá vůle", abych zakusila ještě větší radost, když jsem získala zpět tu violu, kterou skutečně potřebuji. To je životní poučení, které může být užitečné všem. Když si umíme něco odříci, Pán nám dá, vše co potřebujeme, ale přeje si být v centru. Řekla jsem, že jsou mi housle životním spolupoutníkem, ale až po Ježíšovi a Marii. Ty housle samy o sobě jsou kouskem dřeva. Lidé říkají, že jim umím vdechnout duši. Staly se součastí mé bytosti. Děkuji Panně Marii za to, že je mám.

LP: Jako občanka Rumunska máš řadu problémů, dokonce i s nejzákladnějšími věcmi jako je povolení k pobytu, viza...

Melinda Dumitrescu: Když jsem se zřekla kariéry, zřekla jsem se mnoha výhod jako i zvýhodnění cestovních dokladů, které jsem měla možnost získat. Nyní jsou velké procedury kolem získávání víz, když jsem pozvána do nějaké cizí země. A i zde, abych mohla dále hrát v této farnosti, potřebuji povolení k pobytu. Bůh se ve své prozřetelnosti stará. Bylo by mi drahé, kdyby se mohlo dosáhnout toho, že ti, kteří chtějí dát svůj život do služby této farnosti, dostanou též potřebné dokumenty. Vím, že nejsem jediná, kdo má tyto problémy. Tady v Medžugorji je mnoho dobrovolníků, kteří chtějí udělat něco dobrého a setkávají se se stejným problémem. Nikdy se neví, kdy se změní zákony, ale to se netýká jenom Bosny-Hercegoviny.

LP: Co to znamená žít stále v Medžugorji?

Melinda Dumitrescu: Žít v Medžugorji to není totéž jako přijít na pouť přičemž jsou někteří v sedmém nebi. Je to každodenní náročná cesta pouští na které je potřeba hledat smysl života a smysl setrvávání. Každý den je plný radosti i slzí, štěstí i utrpení. Vím, že Boží odměna je veliká. Modlitební rytmus zde v Medžugorji rozpouští ledy srdcí. I ta nejtvrdší srdce se zde otevírají. Vidím zvláště při klanění, že se lidé cítí jako v ráji. Milost, která působí skrze modlitbu a skrze hudbu přizpůsobovanou modlitbě, jako i medžugorský modlitební program, jsou plodem zjevení Panny Marie. Její přítomnost je přímým dotekem nebe a všechno mění. Kde je Ona tam se stále snaží zaplést i nepřítel, proto je třeba každodenně bojovat. Poutníci mají zvláštní milosti, to je dobré, protože se musejí vrátit do svého Jeruzaléma, a my máme svůj Jeruzalém zde a všechno obětujeme za své dobro a za dobro poutníků. Je vidět v jejich očích, když se modlí růženec, jak se mění. A svědčí o míru a radosti, o útěše, kterou přijali. Aleluja!

 

Zdroj: © Information Centre "Mir" Medjugorje ( www.medjugorje.hr ^ )

 


Wap Home | Aktualizace  | Medžugorje  | Poselství  | Články a aktuality  | Videa  | Galerie[EN]

Powered by www.medjugorje.ws