Jazyk 

Vzpomínka mladého františkána na fra Slavka

Datum: 25. listopad 2010
Kategorie: Medžugorští kněží

Cesty, které ukazoval druhým sám procházel. To, co říkal a psal vycházelo z jeho hlubokého náboženského přesvědčení.

Vždy je lepší zmlknout před životem a dílem velikánů. Částečně z úžasu a částečně pro neschopnost mnohé vyslovit. Proto hrozí nebezpečí většího nebo menšího skrytí skutečností. Přesto velikáni zavazují, aby se o nich mluvilo, jinak by jejich pád do zapomění byl i smutnější než jejich odchod.

Fra Slavko Barbarić se narodil v roce 1946 v Dragićině, farnost Čerin. Vzdělával se nejdříve v Čerinu, potom v Dubrovníku. Filozoficko-theologickou fakultu vystudoval ve Visokém, v Sarajevu a v Schwazu, v Rakousku. Po letech pastoračního působení odchází na poslední studia do Freiburgu kde v r. 1982 získal doktorát z náboženské pedagogiky a titul psychoterapeuta. Vrací se do františkánské provincie, kde působí v Mostaru, Blagaji, na Humci a též v Medžugorji, kde zanechává nesmazatelnou stopu. Zde ho zastihla i smrt na kopci Križevac po modlitbě Křížové cesty, 24. listopadu 2000.

Co ho učinilo velikánem víry a svědkem pro mnohé? Jeho dny začínaly na svazích medžugorských kopců. Cesty ke kterým vedl druhé, sám procházel. To, co říkal a psal vycházelo z jeho hlubokých náboženských zkušeností. Říká se o něm, že ho „lidé mohli tahat celý den za rukáv“ kvůli nejrůznějším potřebám, ale jedině v těch chvílích časného rána odmítal vyrušování a nedával je nikomu. Přesněji, dával je jedině Tomu, který mu dával sílu pro setkání s mnoha druhými. A fra Slavko se opravdu neskrýval před setkáním s lidmi. Jeho vyhledávali závislí, poutníci, děti, opuštění, mladí. Zde se projevuje i prorocký rys jeho osobnosti, protože tam, kde ostatní nevidí řešení a tápou, on vidí východisko. Jim všem on dává smysluplnou životní náplň. Nespokojuje se jen se slovy útěchy, ale poskytuje jim podmínky pro konkrétní, jiný způsob života. Tak zakládá a rozvíjí komunitu „Milosrdného Otce“, která je útočištěm pro závislé; dává ponět k výstavbě „Majčina sela“, nový domov pro děti, které ztratily své rodiče. Přichází s myšlenkou „Festivalu mladých“, na kterém se shromažďují mladí celého světa v modlitbě a písni; zakládá a vede programy „Kněžského semináře“ , týdne, který poskytuje možnost vzájemného sdílení modliteb a zkušeností služebníkům oltáře; plánoval i seminář pro manželské páry, ve kterých vidí klíčové osobnosti při obnově společnosti; organizuje a vede semináře půstu, modlitby a ticha, jako nový druh duchovních cvičení v nichž se rozvíjí lidský duch ve skrytosti a uzavřenosti podobající se té Ježíšově na poušti. Zakládá Fond přátel talentů, čímž hledá způsob, jak finančně vypomoci nadaným studentům.

Očividné jsou jeho všestranné schopnosti, ze kterých pramení to, co je naznačeno ve výše uvedeném textu. Každou volnou chvíli využívá pro rozvoj. Život chápe jako neopakovatelný dar, do kterého stojí za to vkládat, a potom jím obdarovávat druhé. Přímo do očí bije fra Slavkova štědrost, ale ještě nápadnější je jeho píle. Je neúnavný ve studiu i práci. Intelektualní poznatky trvale zkoušel v každodenní praxi. Hovořil několika jazyky, čímž byl přístupný téměř každému. Byl i hudebně nadaný. Hlasatel poselství míru, zamilovaný do všeho stvořeného. Příroda je pro něj prostředím ve kterém se koncentruje. Byl plný františkánské radosti. Měl rád legraci, někdy dokonce i sarkazmus. Ale ti, kteří s ním žili potvrzují, že se vždy snažil povzbuzovat druhé kolem sebe. Žil plným životem.

A onoho podzimního dne u paty kříže, v přírodě, obklopen těmi, které v modlitbě vyvedl na horu, jeho srdce, které se bezpočtukrát darovalo, přestalo tlouci. Tím ale nepřestal být inspirací a ukazatelem cesty pro ostatní.

Napsal: fra Serđo, 24.11.2010

 

 


Wap Home | Aktualizace  | Medžugorje  | Poselství  | Články a aktuality  | Videa  | Galerie[EN]

Powered by www.medjugorje.ws