Jazyk 

Svědectví Bratra John Paul Mary

ex. Pady Kelly / Kelly Family

Datum: 10. březen 2009
Kategorie: Svědectví , Festival Mladifest

Plný přepis živé promluvy Paddyho Kelly's v Medžugorje, 4. srpen 2008.

Chvála Kristu a Marii!
Zdravím všechny anglicky mluvící poutníky z Irska, z Ameriky, z Austrálie a všechny mluvící německy, Španělsky atd. atd…
Začněme s modlitbou: "Otče Náš"...
Nebojte se být svatými nového milénia, když se stanete tím čím jste, zapálíte celý svět!
Přišel jsem sem, abych vám vyprávěl skutečný příběh mladého muže,v jehož srdci se ozvala tato slova, která svými důsledky změnila celý jeho život.
Bylo to tehdy, když sám Bůh k němu promluvil ústy papeže Jana Pavla II. na Světovém dni mladých v Římě v roce 2000.
Opakuji : „Nebojte se být světci nového milénia. Když se stanete tím čím jste, zapálíte celý svět!“ V okamžiku, kdy slyšel tato slova, chopil se své životní šance a rozhodl se poslouchat a následovat Boží hlas z větší blízkosti.
Život tohoto mladého muže, o kterém jsem přišel vyprávět? Byl členem velké rodiny s dvanácti dětmi. Z hudební rodiny, která měla velký úspěch v showbyznysu v polovině 90. let. Jejich sláva dosáhla většinu západní a východní Evropy a rozšířila se až do Číny, Jižní Afriky a začala pronikat i do Ameriky.
On byl srdcem té hudební skupiny, která prodala 15 milionů nahrávek, dostala 48 zlatých a platinových desek a všechna možná další ocenění.
Při svých koncertech plnili fotbalové stadióny a největší publikum, jaké kdy měli, bylo 250 000 lidí.
Sdíleli pódia s velkými umělci a hvězdami té doby a měli roční obrat kolem 50 - 60 milionů dolarů. Teenageři si polepovali stěny pokojíků jejich plakáty, a dostávali od svých fanoušků téměř tisíc dopisů denně.
Ten mladý muž nemohl vyjít na ulici, aniž by ho někdo nepoznal a měl při sobě svoji osobní ochranku.
Měl s sebou vždy bodyguarda, jelikož fanouškové a novináři ho pronásledovali na každém kroku, proto cestoval i soukromými letadly.
V r. 1998 se jeho rodina přestěhovala do velkého zámku ze 17. století. Byl to palác o rozloze 240 000 m2 s velikou zahradou a s vlastní přistávací plochou pro vrtulník. 24 hodin denně bylo v činnosti bezpečnostní zařízení, kamery, osobní ochranka, protože před branou bylo stále shromážděno několik set fanoušků, čekajících na autogram nebo fotku. Měli také prvotřídního soukromého kuchaře, služebníky, zahradníky atd.
Ve svých dvaceti letech měl tento mladý muž všechno bohatství, slávu a moc o které většina lidí jen sní. Doposud věřil, že jeho štěstí, jeho smysl života spočívá v tom, že může dělat druhé lidi šťastné a provozování hudby s jeho rodinou bylo toho prostředkem.
A na vrcholu své úspěšnosti si začal uvědomovat, že nemůže plně uhasit nejhlubší lidskou žízeň – žízeň po lásce. A cítil se vnitru čím dál prázdnější. On sám se začínal stávat uvnitř velmi prázdným. Měl už nějaké zdravotní problémy a pak se zhroutil jeho ideál, když se rozešel se svojí přítelkyní. Takto u něj propukla krize osobní identity a on upadl do hluboké deprese. Už nevěděl, kým skutečně je a všechny jeho ideály a falešné jistoty padly. Nic už nemělo smysl. Nikdo a nic z materiálních hodnot v jeho životě, dokonce ani hudba ho nemohlo plně udělat šťastným. A tehdy začalo jeho hluboké hledání pravdy. Začal si klást otázky jako :
Když tohle všechno mě nedělá šťastným, jaký je potom smysl života ?
Proč existuji ? O čem to všechno je? A kdo je za tím vším?
Když všechny ty představy štěstí, které svět nabízí, tu prázdnotu, kterou prožívám, zaplnit nemohou, co nebo kdo potom může ?
Také hledal svoji pravou identitu, jelikož si uvědomil, že zaměňoval svoji uměleckou osobnost – osobnost hvězdy, kterou byl a obraz, který o něm lidé měli – se svým pravým já.
A tak se ptal : Kdo vlastně jsem ? Jsem to, co si myslím, že jsem ? Nebo jsem tím, co si o mně myslí druzí nebo co říkají že jsem ? Nebo je ve mně ještě někdo…? A pak přišla ta otázka: Kdo mi může říci, kdo doopravdy jsem ? Kdo má pravé odpovědi na moje otázky ?
Přešlo několik měsíců a on si všiml, že nemá žádné skutečné přátele. Byl velmi osamělý a upadl do hluboké úzkosti a jeho vnitřní prázdnota byla tak velká, že chtěl raději zemřít, než dál žít v takovém stavu.
Takto se mu začalo zoufalství vrývat do myšlenek a sebevražda se jevila jako jediný únik. Myslel, že jeho existence už nemá žádný smysl.
Jedné noci byl jeho smutek tak trpký a jeho tma tak veliká, že upadl do pokušení ukončit své duchovní utrpení tím, že si vezme život. Proto vystoupil do nejvyššího poschodí vysoké budovy a otevřel okno. Vylezl na okno a chvíli tam stál dívajíc se dolů v pokušení skočit. A tváří tvář smrti se jeho život zcela náhle stal tak důležitý, že cítil vnitřní hlas, který mu říkal: Drž se!
Drž se! Neskákej !
Takže slezl zpátky z toho okna a hořce se rozplakal z lítosti nad tím pokušením.
Poklekněme nyní všichni na okamžik k tiché modlitbě za všechny ty, kteří jsou pokoušeni a za všechny ty, kteří si vzali život takovýmto způsobem a též za rodiny a přátele, kteří trpí kvůli sebevraždě. (minuta ticha)
Byl tam Bůh. Byl tam Bůh a dal mu jiskru naděje, kterou potřeboval. Začal číst Bibli, každý den přečetl několik stránek z Evangelia. Ale zajímal se také o to, co říkají jiná náboženství, proto si koupil Korán a začal se vyptávat jednoho Číňana, kterého poznal, na asijskou víru.
Přesto cítil, že nejbližší mu je Evangelium, protože tato osoba zvaná Ježíš ho oslovovala jako někdo živý a ne jenom jako historická postava nebo nějaký legendární prorok z minulosti, ale někdo, jehož slova a gesta k němu mluví dnes.
Rozhodl se vyhledat pomoc. Nevěděl komu věřit … a proto šel k psycho-terapeutovi, který pomáhal narkomanům a zneužívaným dětem a lidem s depresemi. A zahájil týdenní terapie, které trvaly rok a půl. Věděl, že není mentálně nemocný, ale potřeboval někoho, komu by mohl platit za servis objektivního naslouchání, aby se dostal ke kořenům těchto problémů.
A potom jednoho dne byla zvláštní příležitost při které přišel na slavnostní oběd na zámek biskup s pětadvaceti kněžími z okolních farností. Při obědě seděl vedle kněze, kterého se vyptával na Boha, na víru a modlitbu a byl překvapený, když viděl tolik pokoje a radosti v tomto zasvěceném člověku, který z pohledu světa neměl nic - narozdíl od něho, který měl všechno.
Rozhovor s tímto knězem v něm vzbudil touhu přistoupit ke zpovědi – dopustil se v minulosti některých věcí, kterých litoval a cítil naléhavou potřebu zbavit se toho břemena, proto si zapsal jeho telefonní číslo a za několik dnů mu zavolal a vykonal svojí první zpověď po mnoha letech.
Byla to velmi prostá zkušenost při které nebylo nic mimořádného. Ale byl tam Bůh. Boží odpuštění prostřednictvím kněze ho osvobodilo a otevřelo pro nový začátek v životě. Tehdy prvně pomyslel na to stát se knězem. A nejen proto, že ten kněz měl v sobě něco, co jemu chybělo, ale také kvůli osvobozujícímu vnitřnímu zážitku, který cítil po zpovědi a který by také on sám mohl přinášet druhým.
Krátce potom, jeden večer toho roku, když přepínal z jednoho TV kanálu na druhý zastavil na zajímavém dokumentu o Mariánském poutním místě Lurdy ve Francii. Nejdříve byl skeptický k takzvaným zjevením a zázračným uzdravením, protože si myslel, že to je tak pro ubohé babičky a pro naivní lidi, kteří věří čemukoliv, ale není to nic pro mladou pop-rockovou hvězdu, za kterou se sám považoval. Přesto se k tomu cítil být nějak přitahován jako magnetem. On nebyl handikepovaný, ani fyzicky nemocný, ale myšlenky na sebevraždu úplně nezmizely a on stále hledal odpovědi na své otázky: Tak překonal svoje zdráhání a myslel, že by nebylo špatné odjet do země, kde by ho nikdo nepoznal a kde by nemusel mít za zády ochranku a tak odejel do Lurd. Ke svému překvapení zjistil, že tam nebyly jen babičky modlící se růženec, ale i mladí lidé, kteří měli rádi rockovou hudbu a kteří byli oblečeni stejně cool jako on.
Tak se připojil k programu pro mladé a jednoho večera nastal okamžik tiché modlitby, a v tu chvíli on prostě pocítil hluboký mír ve svém srdci. Zakusil diskrétní přítomnost někoho dalšího ve svém nitru, někoho koho do té doby ignoroval. WAU ! Bůh je dosažitelný, pomyslel si, a to přišlo skrze požehnanou Pannu Marii.
Uvědomil si, že Marie není jen nějakým křesťanským mýtem, nebo bohyní, jejíž strašné plastové sošky si člověk může koupit v obchodě. Ne, ona byla osoba, někdo s kým se můžete seznámit skrze modlitbu. Matka, která ho žádá, aby dal životu další šanci, že ona mu bude pomáhat a on že už nebude nikdy sám.
Vidíte, tento mladý člověk pocházel z katolické rodiny a byl pokřtěný, ale nevěděl, jak je možné navázat kontakt s Bohem a setkat se s ním osobně.
Toho večera učinil skutek víry a rozhodl se dát životu novou šanci, tím, že už nikdy nebude žít podle vlastních představ, ale bude hledat Boží vůli ve všem. Koupil si růženec a začal se modlit pár zrnek každý den.
Nejdříve tři zrnka, potom deset a potom již celý růženec. Začal se třemi zrnky a za pár roků skončil se třemi růženci denně. A když papež Jan Pavel II. dodal pět nových Tajemství světla, on se modlil již čtyři růžence denně.
Začínal svůj den nejprve jednou hodinou modlitby před snídaní, a potom se již modlil další tajemství po ranní modlitbě, kdykoliv v průběhu dne, když cvičil, když řídil auto místo poslechu rádia apod. Vidíte, byla to Maria, kdo zasel semínko v Lurdech a teď to už byla jen otázka, jestli mu modlitba pomůže, aby rostlo.
On potřeboval to kvantum modliteb denně, aby rozvíjel svoje vnitřní já s Bohem uprostřed uspěchaného a hlučného života showbyznysu.
Někteří členové jeho rodiny prožívali podobný proces obrácení, a tak se často modlili společně. On nebyl jediný, kdo si uvědomil, že peníze a sláva nejsou odpovědí na otázku pravého štěstí.
V létě 2000, když se konal Festival mládeže přijel poprvé do Medžugorje se dvěma svými bratry a sestrami. Hledali pomoc pro jednoho člena rodiny, který byl velmi nemocný a trpěl.
Podařilo se jim setkat se s otcem Jozem Zovkem, jehož slova a rady vyvolaly hluboký vývoj k obrácení a množství milostí pro celou rodinu v měsících a letech, které následovaly.
Krátce na to jel na Světový den Mladých v Římě s bratry z komunity sv. Jana. Tehdy slyšel slova Jana Pavla II.: „Nebojte se být světci nového milénia, když se stanete tím čím jste, zapálíte celý svět.“ Považoval za naléhavé odpovědět na Boží volání tím, že udělá nějaké gesto, nějaký skutek víry, kterým vloží svůj život plně do Božích rukou, aby si s ním mohl dělat co chce. A tak klekl a prošel Tor Vergatu v bazilice sv. Petra po kolenou opakujíc: TOTUS TUUS (celý tvůj). Nevěděl kam to povede, ale věřil Bohu.
Potom začal navštěvovat bratry z komunity sv. Jana, hledal odpovědi na své otázky, které měl i na nové otázky, které stále přicházely.Začal jezdit do Medjugorje každý rok a doma chodil čtyřikrát nebo pětkrát týdně na mši, ke zpovědi přistupoval obvykle jednou měsíčně, každý den pokračoval ve čtení Bible a začal se i postit. A potom si začal uvědomovat potřebu duchovního vedení. A po šesti měsících modlitby, konečně našel někoho, kdo mu pomohl odhalit Boží vůli a vyvarovat se omylům v duchovním životě. Jenže měl stále pochybnosti a těžkosti s vírou a proto bojoval s myšlenkou, že Církev je staromódní a nesoudobá, a chvíli mu trvalo než si uvědomil, že musíš být v Církvi, abys jí rozuměl. Právě tak jako v těch více než 30-ti zemích, které navštívil, aby mohl rozumět jejich kultuře, musel by tam nějaký čas žít. A také si začal uvědomovat, že pokud chceš vědět co je křesťan, musíš se dívat na svaté. A on teď již věděl, že Církev mu dává přístup k pravdě a chtěl vědět, kdo Ježíš skutečně byl. Chtěl vědět, jestli byl skutečně Boží Syn. A chtěl být opravdu schopný tomu uvěřit a ne jenom si to namlouvat, protože to říká Církev.
On nikdy nepochyboval o existenci Boží, ale je psáno, že jedině skrze Ducha Svatého člověk může říci, že Ježíš je Pán - a on to stále ještě neprožíval tak silně. Myslel si, že ti, kteří s ním mluvili o Ježíšovi, jakoby se s Ním setkali, byli buď blázniví fanatici a nebo říkali pravdu - a on cítil, že to byla pravda. Potřeboval ale vnitřní potvrzení.
Tak jednoho dne při duchovních cvičeních, za odhalení svého povolání dostal tu milost. Prožil velmi silnou mystickou milost. Bylo to jednoho rána, kdy meditoval nad tajemstvím Nejsvětější Trojice. A když se potom vracel domů, telefonoval svým bratrům a sestrám a říkal jim do
telefonu: „JEŽÍŠ JE BŮH, JEŽÍŠ JE BŮH, JEŽÍŠ JE BŮH!“ On věděl, že je to pravda. Nemohl to vysvětlit, ale prožíval to !
(Čas tady rychle utíká… Já to trochu zestručním.)
Potom nastala velká otázka jeho povolání. A když to prověřoval, ta absolutní láska, ta bezpodmínečná láska, ta Osoba, která byla odpovědí na všechny jeho otázky, ho přitahovala neodolatelným způsobem, aby žil víc a více v jednotě s ní.
A tak jednoho dne, když už byl po několikáté v Medžugorji, zde v kostele po mši svaté, cítil vnitřní přesvědčení, že musí odevzdat svůj život Bohu radikálnějším způsobem. A řekl: „Dostal jsem dost milosti, půjdu za ní.“ Ale měl svoji rodinu a hudbu, svou sólovou kariéru a také poznal někoho do koho se zamiloval. Mluvil s ní o tom a ona mu jednoho dne řekla : „Jestli jsi s Ním šťastnější, tak jdi.“ Tehdy viděl, že její láska byla čistá, protože se starala více o jeho štěstí než o své. A tak tato jeho oběť už nebyla jen jeho. Ale oni oba obětovali svoji lásku pro větší lásku.
A pak nastala ta strašná chvíle rozloučení s vlastní rodinou, s ní, s hudbou, se vším co měl, aby měl Ježíše.
Vlastně nevěděl co dělá, ale věděl, že je to správné to udělat. A tak ještě jednou vykonal skutek víry, a vstoupil do řeholního života.
Zítra budeme pokračovat v nové kapitole, která se tím otevřela.
A teď bych rád zazpíval jednu píseň Panně Marii na poděkování za všechny divy, kterými zařídila, že se Bůh projevil v životě člověka.

 

 


Wap Home | Aktualizace  | Medžugorje  | Poselství  | Články a aktuality  | Videa  | Galerie[EN]

Powered by www.medjugorje.ws