Jazyk 

Rozhovor s biskupem Domenicem Pecile, vikářem baziliky sv. Jana Lateránského v Římě

Datum: 4. říjen 2005
Kategorie: Svědectví , Interview

V srpnu 2005 byl na soukromé pouti v Medžugorji Mons. Domenico Pecile, penzionovaný biskup Latine (Itálie), nynější vikář baziliky sv. Jana Lateránského v Římě. Na biskupa byl vysvěcen 1984, penzionován byl v roce 1998. Rozhovor pro Radio «Mir» Međugorje s ním vedla Huanita Dragićević.

Huanita Dragićević: Důstojnosti, prosím vás, představte se našim čtenářů. Řekněte nám několik slov o sobě a o své současné pastorační činnosti.

Mons. Pecile: Jsem penzionovaný biskup. Do roku 1998 jsem působil v diecézi Latina. Prozřetelnost Boží mne po penzionování odvedla do Říma, do Lateránské baziliky, na místo vikáře, pomocníka kardinála Ruinia. Tam nyní působím.

H.D.: Kdy a jak jste prvně slyšel o Medžugorji?

Mons. Pecile: O Medžugorji jsem slyšel prvně již na samotném počátku mariánských zjevení. Ty události mne od samotného počátku zaujaly. Hodně jsem o Medžugorji slyšel a uvažoval jsem o těch událostech z pozitivní stránky na rozdíl od některých jiných. Obecně vzato, když se jedná o takové a podobné události, vždycky jsem zaujímal názor jít na to místo a osobně vidět a prozkoumat událost. Rád si ověřuji z první ruky o co se jedná. Tak jsem několik roků po počátku zjevení Panny Marie v Medžugorji přišel sem spolu s dvěma dalšími osobami. Dobře si vzpomínám na svou první návštěvu Medžugorje. Při té příležitosti jsem se jenom medžugorskému faráři představil jako biskup. Koncelebroval jsem mši svatou s ostatními kněžími, jako jeden z nich. Ta první návštěva Medžugorje mi zůstala hluboko v srdci. Tehdy to zde nebylo jako dnes, kdy se vše velmi změnilo. Pocítil jsem v srdci něco, co mi říkalo, že je nemožné, aby zjevení nebyla pravá.

H.D.: Kdy jste byl v Medžugorji poprvé? Co vás vedlo k pouti ke Královně míru?

Mons. Pecile: Nevzpomínám si přesně který rok to bylo, ale myslím, koncem osmdesátých, počátkem devadesátých let. Vím, že od té doby jsem stále chtěl přijet znovu a měl jsem to štěstí, že jsem se mohl vrátit před dvěma roky. V historii Církve Panna Maria mnohokrát intervenovala, protože Ona miluje lidstvo a protože ji Bůh sám posílá. Když uvažuji o Panně Marii, která k nám přichází v různých okamžicích historie Církve, aby nám připoměla Boží lásku, pocítil jsem hluboko v sobě, zvláště během své druhé návštěvy Medžugorje, před dvěma roky, právě to – Boží Lásku. Když říkáme, že se Panna Maria zjevuje, to je pravda, ale nikdy nesmíme zapomenout, že Bůh je ten, který ji posílá, protože On miluje lidstvo. Ježíš Kristus je ten, který posílá Pannu Marii. Ježíš, kterého Ona nazývá svým Synem, protože Ježíš přišel a zemřel za nás. Přišel lidstvu hlásat lásku Boží. Bůh miluje lidstvo i v tomto okamžiku, v naší současné skutečnosti. Já uvažuji takto: Bůh je láska. On nás i nadále má rád a posílá nám Blahoslavenou Pannu Marii. Mohu říci, že mne i někdy napadne, abych řekl Pánu: „A Pane, přijď k nám někdy i Ty!“ ale On nám posílá Pannu Marii. Nějak jsme i my ochotnější a otevřenější přijmout ji. Cítíme se méně vzdálení, protože Ona je i naše Sestra, ne jenom naše Matka. No, to jsou moje úvahy, zvláště v souvislosti s velikou událostí Mariiných příchodů do Medžugorje.

H.D.: Co Vás zvláště na Medžugorji oslovilo?

Mons. Pecile: Když slyším, že se mluví o nějaké události nebo zjevení někde, neříkám hned: „Ne, to není pravda!“ Raděj neříkám nic a snažím se jít osobně na místo zjevení a podívat se co se děje, vzhledem k zodpovědnosti, kterou mám jako biskup katolické Církve. Chci osobně vidět jestli je událost pravdivá a přijatelná. Od té doby, co jsem prvně přijel do Medžugorje, jsem byl přesvědčen, že tyto události jsou pravdivé.

H.D.: Důstojnosti, jak byste vy charakterizoval Medžugorje ?

Mons. Pecile: To není snadné. Medžugorje je skutečnost. Dívám se na Medžugorje jako na místo, které získalo tento veliký dar. Panna Maria sem přichází jako přicházela na mnohá jiná místa a možná i v budoucnosti bude přicházet na některá další místa. Není to nic tak divného ani neznámého, že se Panna Maria zjevuje. Ona se vždycky zjevuje a přichází, aby nám pomohla vrátit se k Bohu. I tentokrát zde v Medžugorji, přichází Panna Maria jedním velmi působivým způsobem, velikým způsobem, způsobem odlišným od svých dosavadních příchodů.

H.D.: Jaký vliv mělo Medžugorje na vás osobně jako na biskupa, jako na člověka Božího, jako na člověka Církve?

Mons. Pecile: Ale, dojalo mne. Za prvé, není možné zde nevidět Pána Boha. To nemůžeme! Jestli mne Bůh povolal ke kněžské a k biskupské službě, cítím v srdci závazek a zodpovědnost, ne jen pro mne samotného, ale i pro mé věřící. Přijít sem, modlit se k Panně Marii, cítit její přítomnost, není jen proto, že cítím potřebu toho, ale je to i útěcha na cestě, síla k tomu jít dál, chodit s ještě jedním důvodem navíc a s přesvědčením o pravosti Boží lásky k nám ke všem.

H.D.: Důstojnosti, poznal jste některé z medžugorských vizionářů? Můžete se s námi rozdělit o své dojmy?

Mons. Pecile: Za tu dobu jsem je poznal všechny. Některého dříve, některého později. Mým dojmem je, že jsou to lidé, kteří přijali a mají veliký dar, ale nezdůrazňují ho. Jsou prostí, obyčejní lidé, jako kterýkoli jiný člověk. Musíš s nimi hovořit, abys poznal, že jsou obdarováni zvláštní milostí vzhledem k daru, který přijali. Pokud s nimi nehovoříš ani si toho nepovšimneš. A právě to je pro mne velmi krásné, moc se mi to líbí. Když jsem přijel do Medžugorje poprvé, setkal jsem se s nejmladším z nich, s Jakovem. Mluvil jsem s ním několik minut v zahradě před jeho domem. Viděl jsem tohoto mladého, prostého člověka a položil jsem mu několik otázek a on mi na ně odpověděl. Někdo by možná řekl, že on není člověk s vysokoškolským vzděláním, ale já bych mluvil zcela opačně: on byl velmi precizní ve svých odpovědích, vyznával tak svoji víru a chránil ve svém srdci dar, který získal, ale nijak ho nezdůrazňoval. A stejný dojem jsem měl, kdykoli jsem se setkal s kýmkoli z nich. Oni mluví velmi jasně. Mají v srdci veliké dary. Pro nás je nemožné vůbec si představit, co oni všechno nosí v srdci, co nosí životem, a opět, všechno je to tak prosté. A právě to, podle mne je ta nejmocnější věc, protože mně se zdá, že Bůh si přeje, aby oni splnili úkol, který jim Bůh dává a nedávali navenek znát. Oni jsou naši bratři, lidé jako kterýkoli z nás a neukazují nám, že chrání něco zvláštního, co Bůh daroval jenom jim. Oni se prostě považují za nositele poselství, které sami potřebují. Takto je vidím já.

H.D.: Liší se Medžugorje od jiných poutních míst?

Mons. Pecile: Na druhých poutních místech, kde se Panna Maria zjevovala se staly nějaké zázraky, i to je krásné. A zde již tak dlouhou dobu dává poselství, mluví stále dále. Řekl bych, že zde Panna Maria pokračuje v hovoru k lidstvu. A nedělá to jako z kazatelny, ale jako Matka. Kdo chce naslouchat a poslouchat, ten poslouchá. Já vidím, že zde Panna Maria i nadále hovoří. Já myslím, že je to tak, protože tato doba ve které žijeme je důležitá a silně působí jako nikdy dosud. Já jsem Ital. Může se říci, že v Itálii je mnoho věřících. Kdysi bývali v Itálii lidé, politici, kteří současně byli i Boží lidé. Dnes je to neuvěřitelné. Jméno Boží se již na veřejných místech nepřipomíná. To není dovoleno. Neuvěřitelné! Kam tedy jde tento svět? Tento svět jde kupředu veden politiky, kteří mají velikou zodpovědnost, ale v jejich srdcích není přítomen Bůh. A já myslím, že Panna Maria do této naší doby nahlíží a vidí tu skutečnost a přichází nám pomoci, abychom si znovu promysleli svůj způsob života a skutečnost ve které žijeme. A někdo možná již začíná pociťovat tu Mariinu přítomnost.

H.D.: Setkal jste se s nějakými odlišnostmi mezi Medžugorjem a některými jinými poutními místy jako např. rozdíl ve struktuře církevního života farnosti, např. zpověď, modlitba obecně?

Mons. Pecile: Na jiných poutních místech se vejde do svatyně a všechno se odehrává tam. Snad tam jsou i lavice kolem kostela. Ale zde podle toho, co jsem já viděl a slyšel, zde se jedná o celou farnost, o celé místo, celé společenství. Snad jsou i takoví, kteří se tolik všeho neúčastní, ale v Medžugorji můžeme mluvit o jedné skutečnosti. Nemůžeme mluvit jako o jednom místě, kde se Panna Maria zjevila. Toto je skutečnost při které Panna Maria začala mluvit a pokračuje mluvit k lidstvu. Tak já vidím Medžugorje.

H.D.: Jaký máte názor na poselství Panny Marie?

Mons. Pecile: Prostým pročítáním poselství se může dojít k závěru jedná-li se o něco, co nám může pomoci a odpovídají-li poselství katolickému učení, tedy učení katolické církve. A to je zde dokonalé! Poselství jsou prostá, takže jim každý může rozumět a v plnosti odpovídají pravdě Evangelia a učení Církve.

H.D.: Důstojnosti, co byste řekl o Církvi dneška?

Mons. Pecile: Církev je dnes povolána, říkat a dosvědčovat světu důrazně a hlasitě, rozhodným způsobem – životem – to v co věří, totiž, že spása přichází pouze od Ježíše Krista a od nikoho a ničeho jiného. Církev to musí říkat ne jen slovy, ale životem věřících, životem svých zasvěcených členů, životem samotné Církve, jejím úsilím, působením, tím, co Církev dělá pro lidstvo. Svět potřebuje Krista! Jestliže se svět nevrátí ke Kristu, neumíme si ani představit, co se může stát!

H.D.: Panna Maria, Matka a Královna míru nás těchto čtyřiadvacet roků svými poselstvími, prostými slovy vede ke zdroji života a ukazuje nám cestu, která vede ke spáse. Důstojnosti, můžete dát nějaké své poselství věřícím a poutníkům, kteří ve stále větším počtu i nadále přijíždějí do této svatyně?

Mons. Pecile: Řekl bych, že poutníci, kteří sem přijíždějí nejsou jen na výletě, na návštěvě, ale přijíždějí do Medžugorje, aby se setkali s Pannou Marií, která k nim mluví, která se k nim obrací skrze poselství. Panna Maria promlouvá k jejich srdcím, když jsou otevření, aby poslouchali v modlitbě. Když se zde modlíte, když sem přicházíte v tichosti a snažíte se pochopit svůj život, když se modlíte a prohlubujete svůj křesťanský život, pak se zde opravdu děje něco velikého a dobrého pro lidstvo.

H.D.: V těchto dnech vašeho pobytu v Medžugorji, důstojnosti, při slavení mše svaté, při zpovědi, při setkávání se s poutníky na ulici, jste mohl pocítit tep lidí, kteří z různých zemí světa přicházejí se svými problémy, aby zde mohli zahájit svojí duchovní obnovu. Co vás nejvíce oslovilo na svátosti smíření, při mši či při setkání s poutníky?

Mons. Pecile: Velmi jsem se radoval v těchto dnech a vzdával jsem chválu Pánu! Zvláště rád jsem zpovídal věřící. Poslouchal jsem jejich zpovědi, jejich vyprávění, něco z toho mne obzvláště dojalo. Přicházeli za mnou s touhou se vyzpovídat. Díval jsem se do jejich tváří. „Ano, chci se vyzpovídat“, říkali mi. Pomáhal jsem jim, někdy jsem je i rozesmál, když jsem žertoval, aby se nerozplakali. Protože nakonec, při zpovědi jsi před Pánem. Zpovídat v Medžugorji, to je mimořádný zážitek. Tady se děje něco mimořádného, zde je to jiné. Existuje vědomí, že se hřešilo. Penitenti při zpovědi nevyznávají pouze svoje hříchy. Viděl jsem, že mají vědomí, že je hřích skutečné zlo světa, a dojít k takovému poznání to není tak jednoduché. To patří mezi nejkrásnější plody Medžugorje. Při eucharistické slavnosti jsem viděl jednu neuvěřitelnou věc: celý život sloužím mši svatou na různých místech, nejdříve jako kněz, potom jako biskup. Zde, včera, tedy v neděli, přestože je mše svatá sloužená v konferenční hale a ne v kostele, byli poutníci pozorní, zkoncentrovaní; nic je nemůže odvést od usebranosti, je v nich něco, co hluboce prožívají. Přítomnost tajemství je zde téměř cítit ve vzduchu. I do našich kostelů přicházejí věřící na mši svatou, káže se, ale vidíš, že oni se baví. A tady ne! Jak je to tady v Medžugorji tak by to mělo být ve všech kostelech na světě. Setkával jsem se s poutníky na ulici. Někteří z nich mne i poznali, známe se z dřívějška. Někteří ke mně přistupovali, aby mne pozdravili, když viděli, že jsem biskup. Já jsem jim říkal, že i já jsem poutník, který potřebuje milosrdenství Boží. Zde v Medžugorji se setkávám s něčím s čím se nesetkávám v Římě, kde je tolik svatyní, kostelů, ale všichni lidé někam pospíchají. Tady ne! Tady je jenom jedno: Přání setkat s Pannou Marií v srdci!

H.D.: Důstojnosti, jistě si odtud budete odvážet překrásný obraz – obraz tolika mladých lidí, kteří v Boží přítomnosti padají na kolena tváří k zemi a zvláště obraz tolika lidí, kteří chodí s růžencem v ruce. Co ten obraz říká mladým ve světě?

Mons. Pecile: Ano, to je mimořádné! Pro nás kněze, pro mne jako biskupa, vidět zde tolik mladých, prostých, usměvavých, radostných, to je něco mimořádného. Pán zcela naplňuje jejich srdce. Nosím ten obraz v srdci, obraz chvil milosti. Teď, když o tom mluvím, vzpomínám si na to všechno, co jsem viděl a zažil v těchto dnech v Medžugorji. Ten obraz mladých, lidí, kteří mají potíže ve svém životě, tíseň v srdci; jsou tu, protože hledají pomoc a řešení. Mladíci a dívky, mladí lidé, jsou nejlepší penitetni. Zpovídáním mladých se může získat mnoho. Od nich se může mnoho žádat, oni to přijímají. A právě to je překrásné. Odnáším si z Medžugorje překrásné vzpomínky.

H.D.: A poslední otázka, důstojnosti. Měl jste příležitost být na soukromém zjevení pro vizionáře Ivana. Jak jste prožíval ten silný okamžik Ducha Svatého?

Mons. Pecile: Jak o tom jen hovořit?! To není snadné! Nevím. Říkal jsem si, říkal jsem sám v sobě a obracel jsem se přitom k Panně Marii: „Ty jsi tu a to mi stačí!“

 

Zdroj: © Information Centre "Mir" Medjugorje ( www.medjugorje.hr ^ )

 


Wap Home | Aktualizace  | Medžugorje  | Poselství  | Články a aktuality  | Videa  | Galerie[EN]

Powered by www.medjugorje.ws