Jazyk 

Komentář k Poselství z Medžugorje, 25. ledna 2012

Otevřte svá sdrce


 

Poselství z Medžugorje, 25. ledna 2012
Drahé děti! S radostí vás i dnes vyzývám: otevřte svá srdce a poslouchejte moji výzvu. Já vás chci znovu přiblížit mému Neposkvrněnému srdci, kde najdete útočiště a mír. Otevřte se modlitbě, až se vám stane radostí. Skrze modlitbu vám Nejvyšší chce dát hojnost milosti a vy se stanete mýma vztaženýma rukama v tomto světě bez míru, který po míru touží. Svědčte, dítka, svým životem o víře a modlete se, aby víra den za dnem rostla ve vašich srdcích. Já jsem s vámi. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu.

Jenom zážitek lásky, tj. zkušenost, že jsme milováni, může otevřít naše srce. Věříme tomu u koho prožíváme, že nás má rád a posloucháme a děláme to, co nám ten člověk říká. Tak tomu je i v životě víry. Otevřít se můžeme tomu, koho dostatečně známe a komu věříme.

I v tomto poselství nás Matka Boží vyzývá k otevření našich srdcí a uší její výzvě a lásce. Vyzývá nás k otevřenosti modlitbě dokud se nám nestane radostí. V přírodě vidíme, jak se květ otevírá slunci, aby od něj přijal svjetlo a teplo a tak rozkvetl a byl krásný. Květ vystavený slunečním paprskům může zůstat na živu. Tak je důležité, abychom se i my skrze modlitbu vystavili Nejvyššímu a teprve pak můžeme očekávat, že nastane i otevírání našeho srdce.

Mnohokrát jsme v posledních letech slyšeli v poselstvích Panny Marie téměř stejná a opakující se slova. A když je stále znovu slyšíme jsou pro nás podnětem, abychom se ptali proč je opakuje a proč je říká znovu? Jisté je, že je opakuje protože vidí, že jsme uzavření a že je modlitba v krizi. V každém jejím poselství si můžeme všimnout a naučit se něčemu co je nám potřebné a důležité. Učí nás, že Nejvyšší nám jedině skrze modlitbu udělí milost. Modlitba je cesta kterou k nám Bůh přichází. Ale nemůžeme a nesmíme zůstat jen u toho, a být pasivními příjemci milosti. Když přijmeme milost je nevyhnutelné, abychom o ní také svědčili.

Pravdivost přijaté milosti se projevuje ve svědectví druhým. Svědectví druhým má vždycky být v pokoře, lásce a svobodě. To jsou současně i kriteria podle kterých poznáváme je-li to svědectví od Ducha Božího nebo ne.

Panna Maria nikdy nepůsobí násilně na naši svobodu a vůli, ale stále povzbuzuje, prosí, vybízí, protože si přeje naše naše dobro. Stejně tak bychom ani my neměli používat násilí vůči lidem, ale v pokoře, trpělivosti a lásce svědčit druhým. Proto je nám příkladem Panna Maria, kterou nám Bůh sám daroval jako vzor, který stojí za to následovat, abychom objevili plnost štěstí a smyslu života.

Každý člověk v sobě pociťuje touhu, která je prostoupená touhou po štěstí. Ale, jaká je ta správná touha, která by mohla naplnit tu prázdnotu, kterou nosíme v sobě? Na tu otázku nám odpověď může a chce dát Panna Maria. Ona nás vyzývá, abychom v jejím Neposkvrněném srdci našli útočiště a mír. Když sám Bůh našel útočiště a mír v jejím srdci, pak ho tam jistě můžeme najít i my. Když se modlíme, prožíváme obtíže roztržitosti, různé myšlenky, které přicházejí, osoby, situace které nás chtějí od modlitby odvádět a znemožňovat nám ji. V takových situacích je důležité vydržet a být před Bohem upřímní. Říkat mu: „Bože, já Ti neumím otevřít srdce. Nevím ani proč se před Tebou uzavřelo. Ty, Pane, pohleď na moje přání a pomoz mi svojí milostí, abych se Ti otevřel.”

Jenom zážitek lásky, tj. zkušenost, že jsme milováni, může otevřít naše srce. Věříme tomu u koho prožíváme, že nás má rád a posloucháme a děláme to, co nám ten člověk říká. Tak tomu je i v životě víry. Otevřít se můžeme tomu koho dostatečně známe a komu věříme. Pannu Marii poznáváme ze zkušeností druhých, ale i my osobně ji můžeme poznat a zakusit její mateřskou lásku. I my osobně můžeme zakusit čistotu a krásu jejího Neposkvrněného srdce ve kterém nacházíme útočiště a mír.

Existuje jenom jeden způsob pro poznávání a setkání s Pannou Marií, a tím je modlitba. Modlitba a víra jdou stále spolu. Víra se sytí modlitbou. Bez modlitby i naše víra postupně bledne a mizí.

Francouzský básník Charles Peguy popisuje v jednom svém díle, největší skutek víry svého života. Takto popisuje svůj vlastní zážitek jako zážitek třetí osoby: „Jeden člověk měl tři děti, které jednoho černého dne vážně onemocněly. Pro jeho ženu to byla těžká rána. Byla v šoku a téměř na dně kvůli té nemoci svých dětí. Přestala i mluvit. Byla jako raněná laň. Ale on, muž a otec se nebál hovořit. Chápal, že to takhle nemůže jít díl. Tehdy sebral odvahu. Ve svých myšlenkách se tomu až divil. Opravdu byla to veliká odvaha.

V modlitbě vzal do rukou své tři děti a vložil je všechny tři do rukou jejich pravé matky a přímluvkyně. V tom okamžiku zažil, jak se ta pravá a opravdová matka směje a předstírá, že se, že se zlobí. Říkala, že je jich příliš mnoho a že jí vypadnou zrukou. Ale on přesto, přizoreně v modlitbě, vzal všechny tři děti a pokojně je vložil do rukou té, která je přeplněná všemi bolestmi světa. Byla to Svatá Panna. Řekl jí: "Podívej, dávám ti je a já se obrátím a utíkám, proto, abys mi je ne vrátila. Už je nechci, ty od teď na ně mysli a sterej se o ně." Bylo to opravdu odvážné. Od toho dne, se všechno obrátilo k dobrému, přirozeně, protože tu byla Svatá Panna, která se starala.”

Připadá nám to tak odvážné a tak jednoduché. Ale přesto my to, co vypadá jednoduché, bohužel, neděláme.

A Panna Maria nás v tomto poselství vybízí, abychom učinili odvážný a prostý skutek víry a rozhodnutí, abychom zakusili plnost a smysl života.

Blahoslavená Matka Tereza říkala: “Jak snadno přemoci Boha? Jen se mu odevzdejme a On je náš. Potom už nic nemůže být naše jenom Bůh. A On je vše. Úplná odevzdanost znamená: I když mne On rozřeže na kousky, zvolám: «Každý kousek je Tvůj!» Ať nás Panna Maria vede svým Neposkvrněným srdcem k plnosti života.

Modlitba:

Svatá Maria, ženo na cestě,
o jak si přejeme podobat se Tobě na svých strastiplných cestách!
Jsme poutníci, jako Ty.
Někdy nám při našem hledání cest chybí zeměpis, který našim cestám dává smysl.
Prosíme tě, posilni naši vůli k životu.
Dej aby naše cesty byly tím, čím byly Tvoje – nástrojem setkání s lidmi, a ne “snahou o izolování” kterou si zajišťujeme aristokratickou samotu.
Vezmi nás za ruku;
a když vidíš, že jsme uhnuli z pravé cesty na okra, zastav se, o nejdobrotivější Samaritánko, a vylij na naše rány olej útěchy a víno naděje!
A přiveď nás opět na pravou cestu.
Pomoz nám, abychom z mlhy tohoto slzavého údolí, ve kterém se hromadí naše nářky, obrátili pohled k horám odkud nám přijde pomoc Potom i na našich cestách zazní nejkrásnější chvalozpěv – “Magnificat”, jako se to stalo toho dávného jara na judských horách, kdy jsi po nich vystupovala Ty, abys navštívila Alžbětu.

(Tonino Bello)

Pro porovnání poselství s jinými jazykovými verzemi vyberte

 


Wap Home | Aktualizace  | Medžugorje  | Poselství  | Články a aktuality  | Videa  | Galerie[EN]

Powered by www.medjugorje.ws